V letech 1954-1955 byla veškerá služební pošta vyplácena běžnými služebními známkami Michel č.1 - 28. Všechny významné státní orgány, podniky a instituce byly zařazeny do skupiny vybraných uživatelů (tzv. „Verwaltunspost A") a od 1.4.1956 musely svoji korespondenci vyplácet zvláštními služebními známkami v černé barvě, v katalogu Michel vedené pod č.1 - 5. Na obr. 1 je dopis odeslaný z kanceláře prezidenta republiky vyplacený známkou 20 Pf, Michel č. 3.
 |
Z důvodu výrazného odlišení zásilek přepravovaných Ústřední kurýrní službou od ostatních zásilek v poštovním provozu byly dne 1.října1956 služební známky (Mi. č. 1 - 5) nahrazeny známkami zcela nového provedení, vydanými výhradně pro potřebu Ústřední kurýrní služby ZKD. Postupně vyšly 3 emise, ve dnech 1. 10. 1956 (Mi. č. 6X - 9X), 1. 4.1957 (Mi. č. 10 - 13) a 15.4.1957 ((Mi. č. 14 - 15). Jako ukázku jejich použití jsem vybral dopis Německé cedulové banky z prosince 1956, s přídavným razítkem upozorňujícím že se jedná o zásilku kurýrní pošty - viz obr. 2.
 |
K zásadním změnám v celém systému Ústřední kurýrní služby došlo začátkem roku 1958. Dne 2. ledna 1958 vyšly známky ve zcela novém provedení (Michel č. 16 - 31), každá s identifikačním písmenem, kontrolním registračním číslem a bez uvedené nominální hodnoty. Na základě administrativního rozdělení státu (14 krajů + Berlín) bylo každému kraji přiděleno konkrétní písmeno ze souvislé řady A - P a potom následně každé 3 měsíce byly od všech uživatelů nespotřebované známky staženy a nahrazeny novou emisí v jiných barvách a s jinými písmeny! Číslování známek bylo u prvních 4 emisí průběžné, u pozdějších emisí to již nebylo striktně dodrženo. Známky byly distribuovány ministerstvem vnitra NDR a dodávány v kotoučích po 1.000 kusech, v případě menšího rozsahu korespondence byla tisícikusová role rozdělena mezi 2 - 3 uživatele. Přidělené známky podléhaly přísné evidenci, všechny instituce zařazené do tohoto systému měly za povinnost ve zvláštních podacích a příjmových knihách evidovat každou odeslanou či přijatou zásilku a předání i převzetí zásilek musela pošta potvrdit otiskem denního razítka do těchto knih. Zásilky mohly být podány k přepravě pouze na předem určených poštovních úřadech, a to u zvláštních přepážek, což mohl učinit pouze prověřený pracovník se zvláštním průkazem. Totéž platilo pro i pro příchozí zásilky. Poštovní správa zásilky pouze přepravovala, ale nedoručovala. Všechny došlé zásilky musely být pro případnou kontrolu ze strany ministerstva vnitra, většinou po dobu 3 měsíců, uchovávány a poté komisionelně skartovány, takže teoreticky by tedy neměly existovat. Podle registračních čísel a identifikačních písmen bylo možné zcela jednoznačně identifikovat konkrétního uživatele v každém kraji a státní orgány vedly pečlivou evidenci, které hodnoty a s jakými čísly byly jednotlivým účastníkům Ústřední kurýrní služby přiděleny. Takže dohledat zdroj těchto známek, pokud se např. objevily v rukou filatelistů či obchodníků, nebyl žádný problém. Přechovávání těchto známek pro sběratelské účely bylo totiž striktně zakázáno a státními orgány tvrdě postihováno. Je známo několik případů, že tito lidé odešli od soudu kvůli několika známkám dokonce s nepodmíněnými tresty.
 |
Existuje neskutečně široká paleta sběratelských možností a variant, hledané jsou zejména celistvosti s násobnými, případně smíšenými frankaturami různých emisí, které se vyskytují zejména na zásilkách do vlastních rukou. Jednu z nich, dopis vyplacený známkou Mi. č. 20 a 4-páskou Mi. č. 27, vidíme na obr. 3. Od 1. července 1958 bylo možné podávat prostřednictvím Ústřední kurýrní služby i zapsané zásilky, ale bez udání váhy a ceny. Poplatek za 1 zásilku byl jednotný, 10 Pf a musel být uhrazen ZKD - známkou která se lepila nikoliv na zásilku, ale na podací lístek! Ukázku podacích lístků - viz obr. 4.
 |
Ústřední kurýrní služba přepravovala i balíčky do váhy 2 kg, které musely být vyplaceny stejně jako listovní zásilky, tj. vylepením ZKD - známek přímo na zásilku. Z pochopitelných důvodů se celé obaly se známkami prakticky nedochovaly, zcela ojediněle se vyskytují jen různě velké výstřižky. Výstřižky se, zejména ve výstavních exponátech, běžně považují za méně hodnotný materiál. V tomto případě si troufám tvrdit, že jsou naopak ozdobou každé sbírky, protože jejich výskyt je prokazatelně mimořádně vzácný. Jeden z nich je na obr. 5, odesílatelem balíku byl Státní statistický úřad.
 |
Autor těchto řádků se problematikou Ústřední kurýrní služby začal zabývat od druhé poloviny 60. let minulého století, krátce poté, co se o existenci této služební pošty dověděl ze stručných noticek, publikovaných v dnes již neexistujícím filatelistickém časopisu „Sammler Express", tj. 45 let. Pro případné zájemce, kteří by se chtěli s problematikou Ústřední kurýrní služby blíže zabývat dodávám, že své poznatky jsem shrnul a publikoval v seriálu „Ústřední kurýrní služba v NDR", který vycházel na pokračování v časopise MERKUR v letech 2007 - 2010. Existující odborná německá literatura je u nás prakticky nedostupná.
